HOKEJOVÝ DOKUMENT MICHALA POLÁKA

Třetí finále v řadě. Poslední šance. A možná víc než jen boj o postup.

VŠECHNO NEBO NIC pohledem klubového fotografa je celovečerní hokejový dokument mapující dramatickou finálovou sérii mezi AZ Havířov a LHK Jestřábi Prostějov v sezóně 2025/2026.

Havířovský hokej stojí před jednou z nejdůležitějších sérií své novodobé historie. Po dvou neúspěšných finálových pokusech přichází třetí finále v řadě – a s ním otázka, zda se tentokrát podaří udělat poslední krok do MAXA ligy.

Pro majitele klubu je tato sezóna zároveň vyvrcholením dlouhodobé snahy dostat havířovský hokej o soutěž výš. V sázce tak není pouze jeden pohár, jedna série nebo jeden postup. V sázce je budoucnost celého projektu a otázka, kam se bude AZ Havířov ubírat dál.

Dokument vznikal několik měsíců z pohledu klubového fotografa, který měl možnost být tam, kam se běžný fanoušek nedostane. Kamera se dostává přímo do kabiny, na střídačku, mezi fanoušky během venkovních výjezdů i do zákulisí okamžiků, které rozhodovaly o osudu celé sezóny. Sérií provází především hráči AZ Havířov Jakub Mrva, Jakub Koudelný, Marcel Kunc, Jakub Michálek, David Klimša, Lukáš Bednář, brankáři Michal Kořének a Daniel Šimonů, ale také další současní i bývalí hráči (např. Lukáš Daneček, Jan Křivohlávek, Michael Kolarz) napříč republikou (např. Jan Novák, Vladimír Luka), odchovanci klubu, členové realizačního týmu (prezident klubu Petr Malíř, Marek Haas, Adam Vrba) i samotní fanoušci. Každý z nich přináší svůj pohled na sérii, která měla pro havířovský hokej znamenat mnohem víc než jen několik zápasů.

Dokument zachycuje euforii z vítězství i bolest porážek, nervozitu před rozhodujícími zápasy, odhodlání nevzdat se a emoce, které s sebou přináší boj o něco, co může změnit budoucnost celého klubu. Je výsledkem mnoha desítek hodin práce, nadšení a osobního pohledu klubového fotografa, který se rozhodl zachytit okamžik, o kterém se bude v Havířově ještě dlouho mluvit.

Součástí příběhu je také mladý fanoušek Ondra, jehož cesta dodává dokumentu silný lidský rozměr. Vedle sportovního dramatu tak vzniká příběh o snech, víře a síle komunity, která stojí za svým klubem.

ÚDAJE O DOKUMENTU

Název: VŠECHNO NEBO NIC pohledem klubového fotografa
Rok výroby: 2026
Stopáž: 105 minut
Žánr: Sportovní dokument
Kamera, režie a střih: Michal Polák – eMPe foto ve spolupráci s AZ Havířov
Místa natáčení: Havířov, Prostějov
Uvedení: podzim 2026

JAK TO CELÉ VZNIKLO?

Myšlenka vytvořit tento dokument nevznikla najednou. Rodila se postupně s tím, jak se vyvíjela celá série, a vlastně navazuje na zkušenost, kterou jsem získal už o dvě sezóny dříve.

V roce 2024 jsme se v play-off dostali do semifinále proti Táboru. Z této série vzniklo mé několikaminutové video „Poslední krůček do finále“. Tábor jsme tehdy vyřadili a postoupili do finále, kde nás čekal Chomutov. Ten během celé sezóny natáčel vlastní dokument „Není sever jako sever“. Pro mě však celé video po prohraném finále ztratilo potenciál. Chyběl mu totiž ten nejdůležitější konec, ve který jsme všichni doufali.

O rok později jsme se do finále dostali znovu. Podruhé za sebou. Tentokrát nás ve finále porazil Tábor. A tak jsme v roce 2026 stáli před možností dostat se do finále potřetí za sebou. Celou sezónu se na tuhle fázi čekalo a nakonec se to podařilo. Chomutov, Tábor a nyní Prostějov. Všichni se stejně velkými ambicemi a především se stejným cílem – vyhrát a postoupit.

Původně jsem ale vůbec neměl v plánu natáčet klasický dokument. Moje představa byla mnohem jednodušší – natočit opět jen několik záběrů z finále, protože už samotná série proti Prostějovu slibovala zajímavou bitvu. Jenže postupně se ukazovalo, že tenhle příběh může být mnohem větší.

Od začátku finálové série jsem přitom vůbec nedokázal odhadnout, kam se její příběh bude ubírat. Podaří se nám tentokrát udělat poslední krok? A hlavně – pokud všechno nedopadne tak, jak si v Havířově několik let všichni přáli, bude mít vůbec smysl celý materiál dokončit, když v něm všichni mluví o vítězství?

Na zápasech jsem byl primárně v roli klubového fotografa AZetu. Nebylo jednoduché skloubit obě věci najednou. Na jedné straně bylo potřeba vytvořit výstižný fotoreport, zachytit důležité okamžiky utkání, góly, emoce a atmosféru. Na druhé straně jsem musel zároveň myslet na to, abych nepřišel o důležité momenty pro vznikající dokument. Chtěl jsem být soběstačný a zároveň zachovat jeden rukopis. Souběžně navíc vznikalo klubové video se sestřihem především gólových situací, takže jsem musel k vlastnímu natáčení přistoupit trochu jinak. Už od prvního zápasu s Prostějovem jsem proto začal virtuálně oslovovat různé lidi s dotazem, jak série dopadne. Nechal jsem je tipovat výsledek, komentovat aktuální vývoj a hodnotit šance na postup.

Po prvních dvou vítězných utkáních jsem si říkal, že výsledné video možná nebude příliš dlouhé ani náročné na tvorbu. Bral jsem to tehdy ještě trochu na lehkou váhu. Říkal jsem si, že vlastně stačí zachytit několik zajímavých momentů a celé to nějak poskládat. Jenže Prostějov sérii srovnal a následně ji dokonce otočil. Najednou to nevypadalo dobře. Mečbol byl na straně soupeře, nůž na krku a před námi výjezd do Prostějova na šestý zápas, kde místní fanoušci uspořádali pochod městem. Byla velká sláva a vlastně už se pomalu zdálo, že si ten večer oslaví postup na domácím vyprodaném stadionu. A v tu chvíli jsem začal poprvé vážně pochybovat, jestli má vůbec smysl v dokumentaci pokračovat. Pokud by série skončila neúspěchem, celý projekt by mohl skončit doslova pod ledem. Stovky záběrů, spousta hodin práce, ale chyběla by mu ta nejdůležitější věc – konec příběhu, na který jsme všichni tak dlouho čekali.

Po šestém zápase, kdy se série znovu srovnala, se ale vrátila naděje. Možná ještě větší než po prvních dvou vyhraných zápasech na domácím ledě. Znovu jsem začal věřit, že tenhle příběh má skutečný dokumentární potenciál. Game 7! Vyprodaný domácí zimák. Havířov znovu ožil. A právě tehdy přišla asi největší motivace na dokumentu pracovat. Začal jsem oslovovat další osobnosti spojené s klubem, bývalé hráče i odchovance. Chtěl jsem znát jejich pohled na sérii, očekávání, obavy i víru v postup. Často jsem ani přesně nevěděl, kde, jak a jestli vůbec jejich výpovědi nakonec využiji. Věděl jsem jen, že je chci mít.

Před posledním, sedmým zápasem už to bylo doslova VŠECHNO NEBO NIC. Bylo to cítit ve vzduchu, v zázemí i mezi lidmi. Zároveň s tím byla všude obrovská víra a odhodlání, které bylo vidět nejen v očích a slovech prezidenta klubu Petra Malíře.

Buď všechno dopadne dobře… a nebo raději ani nepřemýšlet.

Reakce všech oslovených mě do celé série vtáhly ještě víc. Zároveň jsem měl díky své práci přístup jak do zázemí týmu, tak mezi fanoušky. Vlastně jsem se stal jakousi spojkou mezi několika světy a různými pohledy na celý příběh. A s tím přišel i určitý pocit zodpovědnosti. Nešlo o dokonale připravený filmový scénář. Ten vznikal přímo na ledě, na tribunách, v kabině, v autech, v rozhovorech i v hlavách lidí, kteří nevěděli, co přijde za pár dní.

A pak přišel vítězný gól Lukáše Bednáře.

Mrazení v zádech. Obrovská radost. Slzy štěstí a dojetí. Emoce, které se těžko popisují a ještě hůř natáčejí. Po všech těch letech čekání, po předchozích finále, prohrách, pochybnostech a zklamáních najednou přišla chvíle, na kterou se nezapomíná. A právě proto jsem chtěl tento příběh uchovat. Protože i když jde „jen o hokej“, pro mnoho z nás to znamená mnohem víc. A možná právě v tom je jeho největší síla.

VŠECHNO NEBO NIC. Tentokrát to vyšlo.

A pokaždé, když si ten okamžik znovu vybavím, derou se mi do očí slzy. Nejen kvůli samotnému vítěznému gólu. Ale kvůli všemu, co mu předcházelo. Kvůli těm dvěma předchozím finále, která jsme nedokázali vyhrát. Kvůli všem rokům čekání. Kvůli lidem, kteří u toho byli, i těm, kteří už dnes třeba v klubu nejsou. Kvůli všem pochybnostem, nervům, radosti i zklamáním, které k téhle cestě patřily.

A možná právě proto tenhle dokument vznikl.

Bylo potřeba zachovat určitou slušnost a respekt vůči soupeři a zároveň zachytit skutečné emoce, které k tak vypjaté sérii patřily. Na ledě i na tribunách to místy pořádně vřelo a hledat kompromis mezi autenticitou, emocemi a respektem nebylo vždy snadné. Možná je škoda, že se mi přes veškerou snahu a také díky kontaktům ze šatny soupeře nakonec nepodařilo získat obrazový a zvukový materiál přímo z prostějovské strany. Dokument by tím možná dostal ještě další rozměr a nabídl pohled na sérii z obou stran. Přesto jsem vděčný za každý další záběr, který se ke mně dostal a který jsem mohl použít. Nemohl jsem být totiž v jeden okamžik úplně všude.

Tento dokument je do značné míry one man show, žádný velký štáb, zároveň na něm mají zásluhu všichni, kteří si doma, v autě, venku nebo třeba jen během krátké chvíle svého dne vzali do ruky mobilní telefon a poslali mi krátký nebo delší komentář k sérii. Všem hráčům, fanouškům, bývalým hráčům i odchovancům a lidem v jeho zákulisí za ochotu a spolupráci děkuji. Právě jejich hlasy, názory, emoce a vzpomínky pomohly vytvořit příběh, který není jen o hokeji. Je především o lidech kolem něj.

Po vítězném večeru jsem proto oslovil vedení AZetu s myšlenkou dodatečné spolupráce na prezentaci tohoto dokumentu. Přál jsem si, aby nebyl vnímán jen jako moje osobní práce, ale především jako připomínka několika let poctivé práce všech lidí, kteří stáli za tímto úspěchem. I těch, kteří nejsou tolik vidět. Protože za jedním vítězným zápasem není jen těch šedesát minut na ledě. Jsou za ním roky práce hráčů, trenérů, vedení, realizačního týmu, zaměstnanců klubu, dobrovolníků, partnerů, fotografů, kameramanů, fanoušků a mnoha dalších lidí, kteří jsou součástí celé téhle skládačky.

Možná tento dokument nebude působit stejně profesionálně jako velké sportovní dokumenty, které vznikají s početným štábem, neomezeným rozpočtem, dokonalým zvukem a technickým zázemím. A možná je to vlastně dobře. Jeho případné nedostatky by totiž měla dohnat upřímnost, autenticita a syrovost. Protože přesně taková byla i tahle série. Aby se k němu dalo jednou vrátit. Aby si ho mohli připomenout ti, kteří u toho byli. A aby třeba jednou, za mnoho let, někdo, kdo u toho tehdy nebyl, pochopil, proč pro nás tenhle okamžik znamenal tolik.

Věřím, že i po několika měsících bude mít tento příběh stále stejnou sílu. Že až se na něj společně znovu podíváme, dokáže v nás vyvolat stejnou radost, emoce a možná i to známé mrazení v zádech, které jsme cítili v den, kdy se to všechno stalo. Některé zážitky totiž časem nezestárnou. A pevně věřím, že právě tenhle bude jedním z nich. 

Ještě chvíli, prosím, vydržte... :)